Jako středoškolačce mi kolo zajistilo báječnou několikaletou brigádu – sobotní rozvoz novin na venkově po beskydských kopcích. Mezi osadami, roztroušenými po lukách a lesích daleko od sebe i od řídkých autobusových zastávek, bylo kolo mnohdy jediným dopravním prostředkem nejen pro vzděláníchtivou mládež a děti školou povinné, ale pro všechny ostatní generace: spoluobčany v produktivním věku, dojíždějící za prací do kravínů i železáren, pro babičky s nákupními taškami, naditými zbožím, které nezvládly vypěstovat na domácích záhonech, polích či v chlévech, pro strejce s bolavým loktem, šlapající do kopce na vzdálenou louku a přidržující jednou rukou kosu i hrábě. Zjistila jsem, že na kole se dá drandit nejen za pěkného počasí na suché asfaltce, ale může a musí se to zvládnout i v dusném vedru, v dešti, mrazu, hlubokém sněhu a vichřici, (vše bez přehazovačky), váže-li člověka pracovní smlouva a žádá-li si předplatitel svůj denní tisk k ranní kávě. Odměnou pak byla jednak zocelená imunita a naprostá absence nemocí v chřipkových obdobích, jednak nesčetné dny vlídné, voňavé a prosluněné, teplé tak akorát, aby se člověk zastavil, opřel kolo o mez, načesal si třešně, jablka i švestky v rozlehlých, nehlídaných sadech a podél cest, či maliny a ostružiny v lesíku. Byla to báječná svačina, pravý pošťácký piknik, sednout si ve stínu na pařez u zurčícího potůčku, mlsat dary přírody a číst všechny noviny v celé jejich rozmanitosti, zvláště pak ty s horkými aktualitami z průběhu Sametové revoluce (pokud zrovna některé vydání tisku nebylo zcenzurováno a zabaveno). Nebýt kola, nedohnala bych pak dost rychle ty prostoje, neprožila dobrodružství četných pádů na pěšinách, rozrytých kořeny stromů, na kamenitých polních cestách, na ledovce, neužila bych si uskakování před padajícími rampouchy z lesních větví a elektrických drátů vedených napříč nad silnicí, bez kola bych neutekla agresivním psům a husím či krocaním hejnům, vyrážejícím nečekaně z mnoha dvorů, ani neunikla chlípnému hajnému, který bedlivě a ne zcela zpovzdálí sledoval můj vývoj v průběhu celého dospívání až k maturitě. O Vánocích ze dveří zasněžených domků vystupovali jejich tajemní obyvatelé, přibližovali se stezkami od proházeného sněhu k vrátkům, natahovali paže přes plot a vtiskli mi do prokřehlé dlaně pětikorunu – uznání za celoroční každotýdenní námahu a vítaný příspěvek (vzhledem k tehdejší hodnotě koruny) k obvyklé mzdě.
A když o mnoho let později v jedné brněnské firmě můj zaměstnavatel expandoval, nabral nové manažery a chybějící služební vozy pro ně sebral nám asistentkám, ušklíbla jsem se nad tím, nad přecpanou brněnskou MHD i nad každým kolegiálním varováním před nastuzením, a od prvního března až do přestupu do jiného zaměstnání dojížděla z Jundrova do Chrlic po krásné cyklostezce, městem, parky i po polích. Byla to slabá hodinka, když jsem se flákala a kochala, od ledových krystalků na keřích přes jejich nesmělé nasazování pupenů a rozvíjení zelených lístků, s parádní vyhlídkou na výstaviště, s průjezdem skrytým zázemím průmyslové zóny a nákupních center, až přes průjezd kolem venkovského rybníka se zajíci v křoví mezi topoly až k sídlu firmy. Nebylo lepšího způsobu, jak se ráno otužit proti kancelářským stresům a odpoledne setřást šeď cementového prachu a pracovních porad. S nástupem teplejšího počasí se ke mně přidali někteří kolegové, takže jsme občas tvořili slušný peloton.
A dnes? Víc jsem viděla a zažila, takže bez helmy si to nelajznu. Kolo mi ale zůstalo spolehlivým záchranným prostředkem, když ráno zaspím a zmeškám autobus do práce, nebo se v něm nechci v dusnu mačkat s jinými cestujícími. Jsem ale vděčná za přehazovačku a dělám si přestávky. Někdy se občerstvím na lavici před hospůdkou s čistým WC (člověk s věkem zpohodlní a ten lesík už nějak není ono), někdy si v aleji natrhám třešně. Kolo beru s sebou na nákup, protože pěšky je to otrava. Taky na něm jezdím hrabat trávu. Přemýšlím, jestli si za něj pořídím vozík pro mimino, nebo raději až sedačku pro batole. Trnu, až mé dítě, zatím ještě nedorostlé předškolnímu věku, začne žadonit: „Mami, kup mi kolo!“ Ale vím, že brzy podlehnu a budu ráda lítat za ním, přidržujíce řidítka i sedlo. Jak si na něm poradí, až jej držet nebudu, to si nechci vůbec představovat.